Nezapomenuté naděje
Tak jako si s sebou každý nese krabičku tajemností,
autorka v obsahu výstavy odhaluje své soukromí
a prozrazuje chvíle a místa, která jí pojí s nadějí.
Naděje je charakterem života, kdy každá buňka organismu,
vedle nezbytných podmínek, potřebuje ještě očekávání aby
se mohla naplnit.
Pro posílení tohoto postoje autorka díla sestavila do
konceptuálních sestav, které na jednom pólu představují
prázdnotu, marnost, ve výrazu této instalace vlastně beznaděj.
Je to především triptych Entropie nebo dyptich Bílovec
s motivem zadržovaného chaosu, přes koncept Ester,
kde autorka používá sílu gest k vyjádření směřování
k naději a přesvědčení, že o naději je možné a nutné usilovat.
Dál přes diptych "Časy se mění", až k portrétům, obrazu Betsabé
a zátiším ovoce, kde se naděje a její význam pro život manifestuje
už zjevně a nezadržitelně.
Právě při takovém nástupu životnosti autorka připomíná,
že ať uložíme svá doufání do nejhlubších míst
nebo i zapomenutí, vystoupají opět vzhůru pro okamžik
kterým se projeví, jako se stalo při vytváření konceptu
"Sedmdesát let jednoho příběhu", který je zde zastoupen
jedním obrazem. Jde o připomenutí návratu starého muže
do vesnice, kde strávil dětství během druhé světové války.
Při prohlížení děl si tak možná uvědomíme,
že jim Blanka Valchářová svěřila část svého
přesvědčení a totiž tu, že naděje nelze
zapomenout, jsou-li hodné následování.
-aut-
z otevření samostatné výstavy v Muzeu podkrkonoší v Trutnově
"
... iuDicavit iudicium mEUm
et redempta Sum "